Exkurze do Osvětimi - sexta, septima

kategorie

Dne 11. dubna jsme absolvovali exkurzi do bývalého nacistického vyhlazovacího tábora Osvětim. Současný stav objektu nevykazuje příliš nápadné pozůstatky po zvěrstvech, která se tu téměř po celou dobu druhé světové války odehrávala. Hrůza v nás nepramenila ani tak z fotografií v expozici, jako mnohem více z vědomí a představy, že se nacházíme na místě, kde po dlouhé čtyři roky umíraly statisíce nevinných lidí v nepředstavitelně nelidských podmínkách. Samotné boty, kufry, hřebeny a brýle vystavené jakožto pramalý pozůstatek po obětech řádění nejtemnějších koutů lidské představivosti se mnou neotřásly tolik jako vědomí, že kráčím po hliněné cestě, na níž padaly částečky popela spálených těl lidí, kteří zde byli hubeni jako hmyz v plynových komorách.
Poselství Osvětimi a všech koncentračních táborů, nejen nacistických, ale i sovětských gulagů, je jednoznačné. Musí být navěky živým špatným svědomím lidstva, musí děsit celé generace natolik, aby nikdy nepřipustily jakákoli podobná zvěrstva a bojovaly za svoji lidskou svobodu a důstojnost.

Každý by měl kráčet po oné cestě a třást se hrůzou, vidět ty nejdrastičtější fotografie, dívat se z deseti centimetrů na rýhu v omítce plynové komory, kterou udělal člověk jako poslední zoufalý čin několik vteřin před smrtí.
Možná se (doufám) zamyslí nad hodnotami lidskosti, svobody a demokracie. Někteří se také zamyslí, jak je možné, že se z lidí mohou stát takoví vrazi a tyrani. Není to až tak těžké, oni přece jen poslouchali rozkazy.

Jakub Tesař